Rozhovor pro magazín Hospodářských novin

"Pokud se někam posouváte a vaše kariéra má vzestupnou tendenci, pořád máte nějakou motivaci. Každý ale jednou dosáhne svého vrcholu a z něj už vede jen cesta dolů. Myslím, že udržet se na něm je těžší než na něj vystoupat," vysype sám ze sebe s rozmyslem muž, jenž o své kariéře přemýšlí i jinak než jeho vrstevníci.

Kdy jste si uvědomil, že byste mohl ve fotbale něco dokázat?
"První důležitá chvíle přišla už v deseti letech, kdy jsem si zlomil nohu a natrvalo jsem zůstal v brance. Ve čtrnácti jsem poprvé dostal pozvánku do národního týmu do patnácti let a uvědomil jsem si, že jsem na prvním schodě, ze kterého už nechci slézt zpět. Místo v národním týmu jsem bral jako důkaz, že pro mě ve fotbale existuje šance na velký úspěch."

Nic ve vaší kariéře nepůsobí jako náhoda. Jako byste postupoval podle nějaké příručky. Co vám dodalo nejvíc sebedůvěry?
"Asi přestup z Čech do Francie, to byl pro mě zlomový okamžik. Do té doby jsem se musel naučit se o sebe postarat, ale doma je to vždy jednodušší. Ve Francii jsem zpočátku neuměl říct jediné slovo, neznal jsem tamní ligu a nevěděl, kdy mi v bance otevřou účet, abych si mohl dojít normálně nakoupit. Čtrnáct dní jsme s manželkou seděli v hotelu, tam mě vždy někdo vyzvedl, odvezl na trénink a zase zpátky."

Myslíte, že brankář musí mít jiné lidské vlastnosti než hráči v poli?
"Musí se umět vyrovnat s tím, že chyby ke hře patří a bez inkasovaných gólů to prostě někdy nejde. Bohužel, někomu se za ně vynadat musí. Brankář se proto musí naučit žít s tím, že mu kritika může napadat na hlavu kdykoliv, i když je v tom někdy nevinně."

Když se vaši spoluhráči radují z gólu, vy jste na opačné straně stadionu, když gól naopak inkasujete, jste ve středu dění. Uvědomujete si často, že vlastně děláte individuální sport uvnitř kolektivního?
"Ano, to platí pořád. Je to ale asi jeden z důvodů, proč jsem si tento post vybral. Mám rád všechny kolektivní sporty, ale zároveň jsem povahou individualista. Rád si o všem rozhoduji sám a úloha brankáře to vlastně umožňuje."

Funguje to stejně i při tréninku?
"V Chelsea většinou trénujeme všichni dohromady, jako brankáři nejsme celou dobu stranou. Někdy mi ale připadá lepší, když jsem sám, protože mám větší klid a neovlivňuje mě nálada mých spoluhráčů. Ještě v české lize se mi občas stávalo, že si někteří hráči přišli trénink jen tak odbýt, a to pak z toho nemám nic ani já sám. V Chelsea si to ale nedovolí nikdo ani na konci sezony."

Slyšel jsem, že fotbaloví brankáři jsou na tom podobně jako piloti formule 1. Fyzicky se příliš neunavíte, ale obrovský psychický tlak vás vyčerpá víc než ostatní hráče běhání. Je to pravda?
"Fyzické zatížení se s ostatními hráči nedá srovnávat, ale zkuste se devadesát minut na něco plně koncentrovat a ani na vteřinu nevypnout, protože každé vaše rozhodnutí může být rozhodující. To stojí spoustu energie. Proto je každý brankář po utkání vysátý jako houba."

Jednou jste dokonce říkal, že jste při zápase tak koncentrovaný, až na jeho konci často ani nevíte, kteří hráči byli vystřídáni. Kde jste takovou schopnost získal?
"To vůbec nevím, neumím si to vysvětlit. Možná to mám vrozené, ale z dětství si tuto schopnost neuvědomuji. Je to ale obrovská výhoda, protože když udržím koncentraci na hodinu a půl a nevypnu ani na vteřinu, nic mě nemůže překvapit a i výkon je tím lepší."