MŮJ ŽIVOT, 8. DÍL: Lekce od paní Sýkorové

Ještě jednou jsem měl knedlík v krku, když jsem musel rodičům vysvětlovat školní přehmat. To když mi paní Sýkorová nasolila čtyřku z diktátu.

Už jsem chodil na druhý stupeň, na sportovní školu, a dodnes mě ta čtyřka mrzí.

Mimochodem, paní Sýkorová je maminkou bývalého slavného hokejisty Petra, který vyhrál dvakrát NHL. Nejdřív s New Jersey Devils a pak s Pittsburgh Penguins. Byl i dvakrát mistrem světa. Skvělé pravé křídlo.

Vždycky jsem ho obdivoval, když kroužil kolem fotbalového hřiště na oválu. Byl o pět let starší. Samý sval, ramena velká jako almaru, hlava vzpřímená. Kvůli němu jsme sledovali, jak si vede plzeňská Škodovka v hokeji. Ligu hrál už v šestnácti, nastoupil na jednu třetinu a hned dal dva góly. Talent jako hrom, náš vzor. Ještě mu nebylo dvacet a už hrál v Americe.

I jeho maminka byla fajn, ale ta čtyřka...

Představte si pátou třídu a v ní hordu rozjivených kluků, divočáků, kteří chtějí od rána do večera čutat do míče. A mně se to tenkrát trochu vymklo kontrole, protože jsem při diktátu nedával pozor. Jakmile jsem přecvaknul do správného režimu, našel jsem po sobě čtyři hrubky. V duchu jsem si nadával, celé to přeškrtal a přepsal. Jenže jsem o minutku nestihl limit, odevzdal papír pozdě a uslyšel: „Tohle neuznávám!“

Ještě jsem si zkusil vyprosit druhou šanci, jenže paní Sýkorová dál seděla za katedrou, brýle jí u toho visely na tmavé šňůrce a její reakce se neměnila: „Je mi líto, Petře.“

Polila mě zlost, protože jsem věděl, že to bylo kvůli koncentraci.

Třeba jsem tu lekci potřeboval.