MŮJ ŽIVOT, 72. DÍL: Kam to bude, šéfe? Na Letnou

V lednu 2001 se ozvala Sparta.

Byl to šok.

Proč já a proč Sparta, ta nejslavnější a největší značka? Sparta je na české poměry gigant. Má moře titulů, nádherný stadion, nejvíc fanoušků, nejvíc kritiků, vždycky a všude je nejvíc na očích. Co se vybaví vám, když řekne Sparta? U mě vítězí dresy. Rudé dresy, které nikomu nejsou lhostejné. Člověk si je buď zamiluje, nebo je nenávidí.

Se vším respektem ke Slavii, osobně jsem nikdy neměl fotbalový národ rozdělený přesně půl na půl, na sparťany a slávisty. Sparťanů je víc a já měl tu čest poznat, jaké to je, když se člověk obléká do sparťanského. Možná vám to přijde divné, protože může být celkem putna, jaký dres máte na sobě. Jestli s proužky nebo sešívaný, jestli barevný nebo bílý, jestli modrý nebo kanárkově žlutý.

Mně to jedno nebylo. Když jsem přes hlavu navlékal dres Sparty, cítil jsem, že tím rituálem vcházím mezi vyvolené.

Ale to ještě chvíli trvalo, jsme teprve v lednu a volá mi tehdejší manažer Pavel Zíka: "Co bys říkal Spartě?"

Vyrazil mi dech: "Kristepane, no jasně, beru."

Zároveň ve mně proběhla vlna pochybností. Je to pocit, ve kterém jednoznačně převládá nadšení, jenže zároveň se leknete: "Mám na to? Nemám?"

Váhal jsem, čekaly by mě obrovská konkurence. Sparta mohla do branky postavit Tomáše Poštulku a Jaromíra Blažka, fakt persony. K tomu se plánovalo, že z hostování se vrátí Michal Špit. Všichni tři to dotáhli mezi brankářská esa, v reprezentaci byli, učil jsem se od nich. Tehdy jsem se ovšem rozhodl: "Nebudu posera. Poperu se o šanci a uvidíme. Ztratit nemůžu vůbec nic.:

Šup, šup, během týdne se kluby domluvily a připravila se smlouva k podepsání. Já nemohl dospat. Blížilo se pondělí 29. ledna, můj velký den.

Ani jsem nepotřeboval budík. Jak jsem byl nervózní, nedočkavě jsem se probudil po šesté. Snídaně mi nešla do žaludku, chleba jsem jen uzobával. Cítil jsem se celý sevřený, netrpělivý. Před desátou jsem měl být na Spartě. Rodiče museli do práce a protože jsem ještě neměl řidičák, objednal jsem si taxi. Z Plzně do Prahy, devadesát kilometrů.

Kouknu z okna a před barákem už stojí tmavá škodovka, felicie kombík. Řítil jsem se ze schodů, zabouchnul za sebou dveře, vlezu do auta a řidič se podle zvyku ptá: "Kam to bude, šéfe?"

Překotně ze mě vypadlo: "Na Spartu, na Letnou. Do Prahy. Musím tam být v deset."

Řidič vytřeštil oči. Není zrovna obvyklé, že by jezdil zrovna takovou štreku. Asi se taky zaradoval, že bude mít rito, že si vydělá: "To máte docela daleko, pane. Tak vyrazíme, ne?"

Během hodinky a čtvrt jsme probrali spoustu věcí, snad jen o fotbale nebyla řeč. Když brzdil na Letné u McDonalda, ještě se ujišťoval: "Tady? Určitě? A co tu vlastně budete dělat?"

"No, když to vyjde, rád bych na Spartě pracoval."

Copak jsem mu mohl říct, že jedu podepsat smlouvu? Vždyť to ještě nebylo jisté, pořád jsem si nebyl jistý.

"Ať vám to dopadne. Mějte se," rozloučil se řidič, aniž by tušil, koho celou dobu vezl.

Bylo to zvláštní. Strašně zvláštní a svazující. Nebyl jsem nikdo a najednou stojím na sparťanské recepci, koukám na bustu legendárního komika Vlasty Buriána, který za Spartu chytával před sto lety, dole na tréninkovém hřišti se protahují borci ze sparťanského áčka, kteří se vrátili ze soustředění v Dubaji, a já - v šedivých kalhotech, triku a svetru ­- se chystám podepsat životní smlouvu.

Abych nezapomněl, taxík mě stál dvě tisícovky, ale Sparta mi účtenku proplatila.