MŮJ ŽIVOT, 67. DÍL: Den blbec

V hlavě mi blikal slogan, který v Plzni kdysi používal trenér Žaloudek: "Blbouni, profíkem se nerodíte, profíkem se musíte stát." A já si uvědomoval, že nastal zlom. Životní zlom. Osudová chvíle, která se nesmí pokazit. Proto jsem si opakoval: "Když nic nepohnojíš, budeš chytat ligu."

Jenže v sedmém kole se TO stalo. Přesně patnáctého září, což nezapomenu do konce života. Den blbec. Dostali jsme od Bohemky čtyři góly, chuligáni mě zlili pivem a rozhodčí mě vyloučil.

Těžko najdu pravý důvod, proč se to tenkrát všechno semlelo. První poločas nebyl bůhvíjaký, spíš jsme se trápili, nulu jsme ovšem drželi úplně v poklidu. Utkání se odvíjelo bez šancí. Vadilo mi jen, jak strašně mi smrdí dres. Někdy v páté minutě, když jsem si poprvé šel ke kotli "klokanů" pro zatoulaný balon, mě fanoušci polili pivem. Lumpové! Byl jsem zvyklý na nadávky. Ať si při každém odkopu klidně křičí "Posero, posranej...", ale tohle?

Smrdělo to jako bolavá noha, zvedal se mi žaludek. O přestávce jsem se chtěl honem převléknout do čistého, jenže kustod ke vší smůle zapomněl náhradní triko doma.

"Co horšího se mi tak může stát?" říkám si, když vybíhám do druhé půle a pořád se ošklíbám, jak mi páchne dres.

Hm, jen kdyby.

První nebezpečnou střelu ještě vyrážím na roh, ale po něm naskakuje důrazný útočník Činčala a dává na 1:0. Taková triviální chyba! Ze standardních situací se góly dostávat nesmějí. Za chvilku jsem to zpackal já. Vyběhl jsem na vysokánskou přihrávku, která mířila k brance, jenže míč jsem ztratil ve světlech. Zastavil jsem se na půli cesty, takže kiks. Už to za mě nezachránil ani Honza Velkoborský, balon nešťastně trknul Návratovi do temena hlavy a míč se odrazil do sítě - 2:0. Kdyby to šlo, na místě bych se propadnul. Hrůza.

Nebýt druhého gólu, pořád jsme měli šanci na body. Naděje jsem pohřbil já, což bylo děsivé zjištění. Kvůli mojí hrubce Bohemka vycítila, že jsme zranitelní. Třetí gól padl z penalty a v 80. minutě se narodila pohroma dne, o které se mi pak dlouho zdálo. Na rohu šestnáctky jsem vyboxoval míč, chtěl se rychle vrátit do branky a vtom jsme na sebe spadli s obráncem Freislerem.

Byli jsme zaklesnutí, on na mě ležel a schválně mi držel nohu. Křivárna. Co jsem asi měl dělat? Čekat, až někdo trefí opuštěnou branku? Musel jsem přece reagovat, i když výsledek na Bohemce by změnil leda zázrak. Silou jsem se vyškubl a sprintoval k čáře. Freisler, herec jeden, se začal svíjet a křičet. Trenéři Bohemky, pánové Petržela s Borovičkou, lítali kolem postranní lajny jako pominutí a žádali pro mě exemplární trest. Kdyby je někdo viděl z ulice, kde jezdí po Vršovicích tramvaje, musel by si pomyslet, že se přimotal na ples bláznů. Jenže najednou od lajny začal mávat asistent Ondo. Měl z vyšilujících Bohemáků takový strach, že máchal praporkem, aniž by tušil, co se vlastně stalo.

Chcete vědět, jak to bylo dál?

P.S. Už za týden další díl