MŮJ ŽIVOT, 65. DÍL: A zase brambory

Druhou blšanskou sezonu už jsem začal jako jednička. Chvalovský junior odešel do Stuttgartu a trenéři uvěřili, že na to mám. Že můžu naskočit. Nemuseli shánět zkušenějšího gólmana, aby zalátali díru v bráně. Já jsem jim stačil, za což jim dneska můžu s úctou poděkovat.

Když se novináři zeptali trenéra Beránka, jestli ten mlaďas zvládne tak náročný úkol, odpověděl: "Dostane šanci a uvidíme. V přípravě byl dobrý. Může z něj vyrůst kvalitní gólman."

I díky osmnáctiletému bažantovi v bráně nás většina odborníků pasovala za jasného sestupujícího. Neměli jsme čím konkurovat. Za životní šancí do Hannoveru odešel Honza Šimák, další ofenzivní eso Michal Pospíšil ukončil hostování ze Sparty, sbohem řekli veteráni Vrabec s Bittengelem. Když jste si to všechno sesumírovali na papír, asi jsme vážně byli zralí na padáka, jenže já se zařekl: "Takovou radost vám neudělám. I kdybych se měl v bráně roztrhat, nesestoupíme!"

I když jsem měl v životopisu připsaný jediný ligový zápas, necítil jsem na sobě, že bych nebyl v zápřahu. Přidával jsem si, každý trénink odmakal naplno a díky reprezentačním zápasům jsem získával zkušenosti i sebevědomí. Mimochodem, převeleli mě znovu o kategorii výš, do osmnáctek, a hned při prvním kvalifikačním zápase o mistrovství Evropy jsem šel na plac.

Hrálo se v Dánsku, oni byli dlouho lepší, měli tři tutovky, při kterých jsem se zapotil jako dlouho ne. Najednou bác, vedeme 1:0. A bum, 2:0. Vykopl jsem přes šedesát metrů, za míčem pelášil útočník David Lafata, budoucí šestinásobný kanonýr české ligy, ale měl to daleko. Ze setrvačnosti dobíhal, přitom nespouštěl oči z míče. Už tehdy měl prostě instinkt, který se nedá naučit. Dva poslední Dánové se nedohodli, zkoprnělý brankář nečekal zpětnou hlavičku, takže David mohl pohodlně uklidit míč do prázdné branky.

Ten zápas rozhodl, kdo v nároďáku zůstane jedničkou.

V pohodě a bez jediného inkasovaného gólu jsme postoupili do baráže proti Itálii. Buď, anebo! Tyhle zápasy miluju. Jde o všechno, adrenalin se stupňuje, nervozita sílí. Jedna chyba může znamenat konec.

Kamarádi sýčkovali: "Přejedou vás jako parní válec."

Prdlajs! Vyhráli jsme doma i venku a postoupili do Německa na Euro.

Do klína mi bohužel spadla další bramborová medaile. Proklatě!

Znovu jsme si věřili, znovu se detailně připravili a znovu jsme měli trochu smůly. Nejdřív nás naštvala porážka od Francouzů, což byl druhý zápas ve skupině. Francouzi hráli skoro celý druhý poločas bez dvou vyloučených, nepřelezli půlku hřiště, odkopávali, zdržovali. Nám by stačilo vyrovnat na 1:1 a všechno mohlo být jinak. Závarů jsme měli moře, ale nic z toho. Francouzi nakonec vyhráli zlato, zatímco náš zmar vyvrcholil v utkání proti Němcům. Ublížil nám rozhodčí. A jak! Kvůli vymyšlené penaltě a jednomu trestnému kopu pomohl otočit skóre, které ve třetí minutě načal Milan Baroš, a pak už si to ohlídal. Vůbec nás nepustil do hry, což mě strašně štvalo.

Když jsem toho pána v černém uviděl podruhé v životě, podlomila se mi kolena. Udělalo se mi mdlo. O dva roky později rozhodoval finále mistrovství Evropy do 21 let v Basileji. Byl to Tom Henning Övrebö z Norska. I když jsem byl absolutně soustředěný na finále, stejně mi hlavou poraženecky blesklo: "Má cenu, abychom hráli? Stejně dostaneme za uši."

Mělo to cenu, dopadlo to fantasticky. Sudí pískal bez chyby a na konci nám pogratuloval k vítězství.

V červenci 2000 nikoli. Byli jsme vzteklí, do ruda rozpálení. No co, čas tu ránu zahojil, navíc celkové čtvrté místo nám zaručovalo postup na mistrovství světa dvacetiletých do Argentiny.

Dalo se čekat, že na holohlavého norského rozhodčího ještě narazím. A stalo se. Chytal jsem za Chelsea, když nás v květnu 2009 potopil během semifinálové odvety Ligy mistrů proti Barceloně. Neumím si to vysvětlit. Proč? Proč? Proč? Stačilo, kdyby odpískal jednu ze tří jasných penalt a zahráli jsme s v Římě finále proti Manchesteru United. Ale to je na úplně jiný příběh. A do jiné knihy.

P.S. Už za týden další díl