MŮJ ŽIVOT, 60. DÍL: Jak jsem potkal českého Messiho

Bíza, náš druhý učitel. Nepřekvapuje mě, že se dal na trenérskou a později taky na manažerskou dráhu, k fotbalu má co říct. Rozumí mu. Cítí ho. Dokáže ho vysvětlit. Víte, Güntera Bittengela možná Češi tolik neznali, i když hrál odmalička za pražskou Duklu. On měl totiž - jak už jméno napovídá - zároveň německý pas, takže mohl bez problémů přestoupit do Německa, kde hrál pět let za Uerdingen.

Možná nebyl tolik na očích, ale fotbalista to byl parádní. Navíc šel ostatním příkladem. Když řekl, že si přidáme pár sprintů, nikdo neodmlouval. Když naznačil, že bychom mohli zvolnit, znovu jsme poslechli. Bylo mu třiatřicet, když jsme se potkali v blšanské kabině, ale pořád mi měl co dát. Díky, Bízo!

Ještě jednu osobnost bych rád zmínil. Už o něm vlastně byla řeč. Roman Hogen, náš nejlepší střelec, pohodář. Dokázal by se rozdat. A když bylo potřeba, zabojoval za nás všechny dohromady. Jako nezdolný Viking. Zatímco já seděl někde tiše v rohu a jen poslouchal, on stál v přední linii.

V Blšanech jsem narazil taky na jednoho naprosto famózního fotbalistu. Pravá noha od pána boha, dokonalá střela, míčovou techniku musel zdědit po brazilských kouzelnících. Stačilo mu hodit míč, dát si ruce v bok a pozorovat tu parádu. Věřte mi, protože jsem prošel svět, takže můžu srovnávat. Takový český talent jsem nikdy neviděl. Honza Šimák se jmenoval. Jenže zlobil.

On lumpačil už v době, když jsme spolu hrávali, ale já to nevěděl. Odtrénoval jsem, osprchoval se a mazal co nejrychleji domů. Co dělali ostatní, jsem neřešil. Netušil jsem nic o automatech nebo o pijatykách, které se protahovaly až do rozbřesku. Až se jednou bavili kluci v kabině, že prý Honza bydlí u trenéra. "Proč?" ptám se naivně.

"Protože hraje a chlastá!"

Dávno už znám příběhy o tom, jak ho Patrik Gedeon vyzvedával ráno před tréninkem přímo v baru nad rozpitou skleničkou Johnnieho Walkera. Honza se ani nezačervenal. Šoupnul panáka do sebe, zaplatil rundu a šel trénovat. Trenér Beránek ho zachraňoval. Ale nezachránil.

Když to Šimáka bavilo, byl na hřišti nepolapitelný. Jako Ronaldinho, dejme tomu. Sám Pavel Nedvěd o něm vyprávěl: "Šimák je takový talent, že by nějakého Nedvěda nebo Rosického strčil do kapsy."

Jako by se narodil rovnou s míčem u nohy. Byl rychlý a nepředvídatelný, takže nikdo nemohl tušit, co má zrovna v plánu. Jednou mu trenéři ukázali kazetu s kličkou, kterou byl pověstný levák Ryan Giggs z Manchesteru United. Taková dlouhá do strany. Pamatujete? A Šimi hned na prvním tréninku: levačka, lehká zasekávačka, míč pod sebe a a už to uměl. Prostě hračička.

Nojo, jenže často se stávalo, že se Honzovi nechtělo. Z extrémně šikovného fotbalisty se stal pan Průměrný. Když ztratil první tři čtyři míče nebo pokazil kličku, otrávilo ho to. Nesnášel svoje vlastní chyby, protože byl natolik nadaný, aby je nedělal. A když je udělal, byl z toho mrzutý, přestal se koncentrovat. Trenér Beránek se ho snažil držet na uzdě, jenže nemohl mu být pořád za zadkem.

Honza přestoupil v roce 2000 do Hannoveru, kde zářil jako perla vylovená ze dna moře. Střílel spoustu gólů, na další přihrával a za velké peníze ho koupili do Leverkusenu. Mohl to být kauf roku, kdyby...

Dnešní generace už si možná jméno Šimák nevybaví, protože se fotbalu nedokázal oddat, ale věřte mi, že to byl Messi v českém balení.