MŮJ ŽIVOT, 56. DÍL: Nestíhám!

Nebudu vám lhát, nejméně dva měsíce mi trvalo, než jsem si zvyknul na novou úroveň fotbalu.

Kam jsem dřív bez problémů dosáhl a počkal si, až ke mně balon dolétne, tam jsem teď nestíhal ani doskočit.

Řach! Řach! Řach! Třikrát za sebou zaplula střela do stejného místa. Třikrát gól. "Do háje!" Třikrát jsem se cítil jako nešika, který stojí v brance poprvé v životě.

Souboje bolely daleko víc a já zjišťoval, kolik ran můžu schytat při jediném tréninkovém centru. A jak můžu být bezradný, když zkušený útočník přemýšlí. Už už může střílet, já se chystám skočit a pak se jen ohlédnu po přihrávce, která míří před odkrytou branku. Jo jo, první liga. Už to není jen triviální: Vidím bránu, tak vystřelím.

Když se do mě při výskoku opřela devadesátikilová rampa, tak jsem odletěl bůhvíkam. A dlaně pálily. Z každé střely. Zápěstí mě bolelo, ruce to nebraly, měl jsem dost.

Po každé střele to bylo jasnější a jasnější. Z dorostence se žádná hvězda nevyklube okamžitě. Natož brankář prvního týmu. Když se do balonu opřel třeba Honza Šimák nebo Honza Vorel, bylo skoro lepší uhnout. Každý balon, který přistál na ruce, pekelně štípnul. Musím říct, že to bylo jediné období v kariéře, kdy jsem si tejpoval ruce. Zalepoval jsem si bříška prstů a zpevňoval zápěstí. Jinak bez tejpů z leukoplasti se cítím líp a mám lepší cit v rukách. Naopak znám spoustu kluků, kteří si ruce obvazují na každý trénink, ze zvyku nebo pro jistotu.

Taky jsem musel začít posilovat. Do té doby to nešlo. Strašlivě jsem se vytáhl a doktoři se báli, abych si pod činkami nezhuntoval záda. Teď už to odkládat nešlo. Já byl hubené tintítko, z obyčejných kliků se síla nezískala.

Abych vydržel, musel jsem jít pod stroje, do posilovny. Chyběla mi síla, svaly, mužnost. Za měsíc to bylo lepší, za dva jsem se cítil jakž takž. Nohy, ruce, ramena, záda, všude jsem musel posílit. Najednou jsem vážil šestaosmdesát, jen o pár kilo méně než dneska.

Jako hubeňour bych v brance neměl šanci.

P.S. Už za týden další díl