MŮJ ŽIVOT, 54. DÍL: Moje vesnice

Jen si to představte. Usínáte jako neviňátko, kluk s dětskými sny a šestnáctiletými kamarády. Ráno se probudíte jako profesionál, který se chystá vejít do kabiny, které šéfují bývalí reprezentanti, třicátníci Petr Vrabec nebo Günter Bittengel. To byl nepředstavitelný skok.

Najednnou jsem patřil Blšanům.

Byla to vesnice.

Moje vesnice.

Vesnice, za kterou jsem - snad jednou - mohl chytat ligu.

Nikdy bych nepohrdal ničím, co by mi dávalo šanci stoupat. Kolik je okresních měst, kde fotbalovou ligu nemají? A třeba sto let mít nebudou? Blšany nahoře byly. Tenkrát v roce 1999 ano.

Ten útulný stadionek v modrožlutých klubových barvách jsem znal. Byl jsem tam dvakrát na fotbale jako divák. Poprvé v roce 1998, když se hrálo s Karvinou o postup do první ligy. Podruhé o rok později, kdy jsem měl čerstvě podepsanou smlouvu. Blšany porazily Drnovice 3:1 a statný útočník Roman Hogen nasázel hattrick.

Leccos mě ten den napadalo: "Tak s tím borcem budu hrát v jednom mančaftu? On mi bude dávat góly při tréninku? Anebo ne, protože mu každou střelu chytnu?"

Sám sebe jsem v myšlenkách rovnou vsadil do branky. Číslo jedna, Petr Čech. A kolem tři tisíce lidí, ne padesát jako při dorostenecké lize.

Táta, který při utkání seděl vedle mě, nejspíš myslel na totéž. Moc toho nenamluvil, možná se bál, jestli to všechno ustojím.

Mně se chtělo říct: "Neboj, to se zvládne."

P.S. Už za týden další díl