MŮJ ŽIVOT, 53. DÍL: Tak ani bronz. Proč?
Měl jsem zůstat stát? Měl jsem vyběhnout?
Kdybych chytal špatně, kdo ví, jestli by se na mě Blšany nevykašlaly. Ale já se cítil v pohodě. První zápas mi vyšel a už jsem panu Beránkovi z hlavy neutekl.
A teď ještě do finále, hoši. To by bylo famózní. Nevyšlo to. Náš hotýlek u Břeclavi byl až po půdu napumpovaný nadšením. Na Poláky jsme si věřili. Pamatovali jsme si přátelák před šampionátem, kde jsme je po přestávce přejeli jako parní válec. "Ještě krok a jedem na Nový Zéland," překřikovali jsme se. "Už nás nikdo nezastaví."
No právě. První tři týmy postupovaly na mistrovství světa sedmnáctiletých, to pro nás byla veliká výzva. Podívat se na druhý konec světa, na Zéland. Počítali jsme s tím, že horší než třetí být prostě nemůžeme. Už jsme se viděli, jak si domů vezeme papoušky.
"Zadupeme je!" s tím jsme kráčeli na hřiště. Chyba lávky. U šestnáctiletých je prostě větší riziko, že soupeře podcení, což se nám bohužel stalo. Za půlhodinu jsme prohrávali 0:3. Hrůza. Sedm tisíc fanoušků v Kyjově začalo pískat.
Teprve po pauze jsme zapnuli. A jak! To byl kouř, hrálo se na jednu branku, dali jsme dva góly, měli spoustu závarů, šancí, střel. Ale už jsme nevyrovnali a nevynutili si další prodloužení.
Tak aspoň bronz? Ne, ani druhá šance, jak se probojovat na mistrovství světa, nevyšla. Tomáš Jun ještě proti Němcům vyrovnal na 1:1, ale na druhý gól už jsme neodpověděli. Dodnes si vyčítám ten první inkasovaný. Běžela 57. minuta, když Němci poslali zleva oblouček do vápna, David Bystroň to podskočil a já zůstal stát na půl cesty, protože ve mně převládlo přesvědčení: "Nikam se nepoženu, ten balon přece musí odhlavičkovat." Bohužel, balon letěl dál a Němec Löhring mě pohodlně přehodil. Kdybych líp předvídal, kdybych zůstal stát... Jenže na kdyby se nehraje.
Možná jsem mohl vyrazit i střelu, která v posledních vteřinách rozhodla. Rozhodčí už v Prostějově nastavoval, když se to stalo. Zapomněli jsme na obranu, protože se všichni navalili dopředu - brejk, střela z úhlu a konec. Sakra, hrajeme o bronz a najednou tohle. Hloupé góly, hloupá porážka. Němci po sobě skákali a my stáli jako opaření. Všechno bylo pryč. Medaile i papoušci ze Zélandu. Tak blízko jsme byli. Snad jen trenér Štěpán zůstal nad věcí: "Až se všichni přeneseme přes tohle zklamání, zjistíme, že čtvté místo v Evropě není k zahození."
Měl pravdu, k zahození nebylo. Navíc mi ten moravský turnaj otevřel cestu za velkým fotbalem.
P.S. Už za týden další díl
