MŮJ ŽIVOT, 48. DÍL: Hlavně to nikomu neříkej!
Kdyby Plzeň neváhala, třeba by všechno bylo jinak.
Táta s mámou nebyli zrovna nadšení, když se dozvěděli, že bych měl jako sedmnáctileté ucho jezdit každý den do Blšan. „A kde to vůbec je? U Loun? Říkáš, že jen tisíc obyvatel? Vždyť to máš pětašedesát kilometrů! A jak asi budeš dojíždět?“
Jenže já zájem měl. Veliký zájem. Maxizájem.
Přestože mi bylo jasné, že brankářskou jedničkou v klubu zůstane Aleš Chvalovský, syn majitele a hlavně hráč reprezentační jednadvacítky, byla to pro mě šance, která se nemusela opakovat.
Jako hráč bez smlouvy jsem mohl podepsat komukoli za tabulkovou cenu, čili za 350 tisíc korun.
A Plzeň váhala.
Asi to tak mělo být, prostě osud. Jen mě František Plass, který v Blšanech pomáhal vybírat posily, pro jistotu poprosil: „Nikomu nic neříkej.“
Já si to nechtěl zkazit. Lákala mě příprava s ligovým áčkem, k tomu jsem kdykoli mohl chytat dorosteneckou ligu, která se tehdy v Blšanech hrála rovněž. Věděl jsem, že mě to posune. O tom, jak moc, jsem nepřemýšlel.
S dovolením bych ještě zpětně pozval do mého vyprávění muže, který už není mezi námi. Pan Zdeněk Kovář se jmenoval, dělal v Blšanech dlouhé roky sportovního ředitele. Byl to obětavec a vtipálek, chlap s výrazným černým knírkem a hlavně velkým srdcem. Pod jeho velením se venkovský klub dostal z I.B třídy až do první ligy.
A právě s ním jsem podepisoval svou první profesionální smlouvu.
P.S. Už za týden další díl
