MŮJ ŽIVOT, 46. DÍL: Jak funguje motivace

Nic jsem nechtěl podcenit. A tuplem ne takovou maličkost, že by mi snad mistrovství Evropy překazily známky ve škole. Nebyl bych první ani poslední, komu by studijní výsledky zašmodrchaly sportovní život.

„Hele, podívej se, nestíháš, propadáš, nikam nejedeš.“ To kdybych od ředitele uslyšel, asi bych vyskočil z kůže.

Naštěstí se nic takového nestalo, protože i sportovní gymnázium jsem si zařadil do složky s názvem „Motivace“.

Nestíhal jsem všechny předměty, ale od spolužáků jsem si poctivě opisoval zadání a aspoň si ho po sobě četl. To stačilo, abych nenosil špatné známky a nemusel řešit trable, které by se s tím nabalovaly.

Motivace je vůbec zajímavé téma. Naučný slovník by vám vysvětlil, že motivace je soubor faktorů, které vedou k takzvané energetizaci organismu. Motivace vás podporuje, abyste dosáhli cílů, ke kterým vzhlížíte. A já měl takových motivačních prvků spoustu. I prkotiny. Třeba jsem si ze sportovních časopisů vystřihoval fotky hrdinů. Jak jsou šťastní s pohárem nad hlavou, jak líbají vítězné trofeje, jak pláčou dojetím. Taky jsem chtěl mít rozzářenou tvář a tušil jsem, co pro to musím udělat.

Kámoši by si tehdy nejspíš klepali na hlavu, kdybych jim vyprávěl, co mi běží hlavou. Dojít co nejdál, krok po kroku až na vrchol!

I když ty myšlenky byly dětsky naivní, posouvaly mě dál, o tom jsem přesvědčený.

Jedna z mých zásad zněla: „Musím být špička ve škola, aby mi učitelé dovolili jet s fotbalem kamkoli bude příležitost.

„Petr Čech? Žádný problém, věříme ti. Vrať se, až ti skončí poslední zápas.“

A tak jsem ještě coby šestnáctiletý vyrazil na Moravu a netušil, že je to zlom v celém životě.

Vracel jsem se bohatší. Smlouvu mi nabídly Blšany, které hrály první ligu.

Jen to závěrečné čtvrté místo mě mrzelo, protože jsme se těsně neprobojovali na mistrovství světa, které se konalo v listopadu na Novém Zélandu.

P.S. Už za týden další díl