MŮJ ŽIVOT, 37. DÍL: Pane Žaloudku, byl jste kanón!

Nemá cenu opakovat, že jsem fotbalu obětoval všechno. Z domova jsem vyjížděl v šest ráno, v půl sedmé byl nepovinný trénink, pak škola, po škole trénink. Domů jsem se vracel těsně před večeří.

Za tmy ven a za tmy zpátky.

Na konečnou tramvaje číslo 2, pak na konečnou čtyřky.

Možná jsem mohl tréninky před vyučováním oželet, ale to se mi nechtělo. Kvůli sobě a kvůli panu Žaloudkovi, který za námi docházel do školy ve Skvrňanech.

Josef Žaloudek. Trenér, který vychovával Pavla Nedvěda! Učil i nás, kluky o deset let mladší. Kdo chtěl, přišel. Nikoho nenutil. Hodinu před školou nám byl k dispozici, fotbalistům od páté do deváté třídy. Den co den.

Mně zvonil budík přesně v 5:45. Crrrr! Vyskočit z pyžama, vyčistit zuby, vzít svačinu, na záda hodit školní bágl a honem pryč. Než stačil hlasatel v rádiu oznámit, že je právě šest hodin, za mnou se zavíraly dveře od bytu. Byla to hoňka, ale nikdy bych neměnil. I díky tomu jsem se dostal tak vysoko. Sebekázeň, dril, chuť k trénování, láska k fotbalu a Pepík Žaloudek, jak mu říkali kamarádi.

V půl sedmé už jsem nedočkavě přešlapoval před tělocvičnou, kterou sám pan Žaloudek otvíral. Rychle se převléknout do sportovního, hodinu makat, na závěr si zahrát fotbálek, osprchovat se a hybaj do lavic.

Pan Žaloudek nás vůbec nebral jako kluky, kteří si přišli jen tak začutat. Tím, že jsme dorazili, jsme mu beze slov dokazovali, že máme zájem růst, učit se, studovat fotbal. A proto nás považoval za mladičké profíky, kteří se chtějí zlepšovat. Nestál nám za zadkem a nekorigoval každé cvičení, neokřikoval nás. Jen občas někomu připomněl: „Hele, jestli chceš dělat kraviny, klidně si je dělej, ale upozorňuje tě, že ti to bude k ničemu.“

Přiznávám, na konci věty obvykle vypustil daleko jadrnější slovo, to byste ho museli znát. S ničím se moc nepáral. To se jednou otočil ke klučinovi, který místo dynamického vyražení lelkoval - a spustil na něj: „Copa tady, ty blboune, postáváš? Se na to rovnou můžeš vysrat! Příště chodit nemusíš.“

Ten jeho ryzí plzeňský dialekt mi zní v uších pořád: „Copa děláš, ty blboune.“

Nesnášel flinky a choval se k nám jako rovný k rovným. To byl jeho celoživotní přístup.

Na nás brankáře jen dohlížel, nemusel nás kontrolovat, jen nám vymýšlel úkoly. Měli jsme svůj kamrlík u tělocvičny. Takový kumbál s duchnami, do kterých se při tělocviku skákalo. Představte si čtyři zdi, mezi nimi nářadí, žíněnky a pár zpocených kluků v rukavicích. Někoho by možná napadlo, že to máme za trest, jenže my se učili hrou. Házeli jsme balon o zeď, skákali robinzonády a padali u toho do měkkého. Studovali jsme se techniku dopadu, pružnost těla, výskoky, odrazy, reflex. Skvělá škola!

P.S. Už za týden další díl