MŮJ ŽIVOT, 35. DÍL: Jak si roztrhnout rameno. Snadno a rychle

Chlap by měl mít jizvy, souhlasíte?

Jen možná ne tolik, kolik jich mám já.

Bohužel brankář musí počítat s tím, že se mu krvavé šrámy nevyhnou a čas od času bude sešívaný. Samozřejmě nemluvím o říjnu 2006, kdy mě Stephen Hunt z Readingu trefil kolenem nešetrně do hlavy a několik následujících dní jsem kvůli tomu bojoval o život. To byl extrém, o kterém bude řeč později.

Anebo nebude?

Nezlobte se, ještě si musím rozmyslet, jestli o tom chci vyprávět. Je to příliš bolavá a intimní zkušenost.

Dneska mám tvář plnou jizev a vůbec mi to nepřipadá divné. Když jsem měl věk teenagera, na první pohled bylo na mém těle vidět jediné zranění, konkrétně šlinc nad pravým okem. To běžela patnáctá minuta reprezentačního utkání patnáctiletých Slovensko versus Česko, hrálo se v Maďarsku.

Soupeř útočí, sprintuje proti mně poslední hráč, skáču mu pod nohy a řach! Trefuje mě kolenem do hlavy, ještě chytnu míč a čekám pochvaly. Jenže něco mě děsně šimrá na tváři.

Asi pot, ne?

Instinktivně se otřu a rukavice celá rudá. Krvácím! Nad okem velká otevřená díra.

Musím střídat! Oko se naštěstí rychle dalo do kupy, takže můžeme v lékařských zprávách pokračovat.

Když doma svléknu triko, vidím jizvu na pravém rameni, což je vzpomínka na Blšany, na moji premiérovou profesionální štaci. Zrovna končil první trénink, když kouč Beránek nakázal, ať jdeme běhat na kůru, čili na hřiště, které bylo úplně na konci blšanského areálu a mělo velkou výhodu v tom, že neničilo nohy, protože mělo měkký podklad. Tak si zlehka běžíme a běžíme, najednou se všichni přede mnou uhýbají, jen já ne. Neznal jsem to místo. Blížili jsme se ke košatému stromu, pod kterým byla plechová stříška s rozvodem vody.

Stačilo mě napadnout: „Proč přede mnou kluci  najednou kličkujou? Co blbnou?“

A já běžel pořád rovně jako trdlo. Okraj plechu jsem nečekal, takže mě škrábl to do ramene. Sice jsem kmital dál, ale najednou se mi na na mikině začaly dělat rudé flíčky. Kap, kap, kap. Víc a víc! Krev mi sjížděla po ruce, vpíjela se do trička, prosákla ven. Jakmile jsem doběhl, před kabinou jsem poprosil doktory, ať mi ten škrábanec zalepí, aby se mohlo jet rychle domů.

Bylo to špatné rozhodnutí. Měl jsem raději jet na šití do špitálu, protože pak bych dneska neměl tak zbytečně výraznou jizvu na rameni.

Všechny úrazy mi vadí. A že jich bylo! A že jich je! A po každém jsem měl jedinou výzvu, která by se dala shrnout do jediné rozkazovací věty: „Alou do branky!“

P.S. Už za týden další díl