MŮJ ŽIVOT, 31. DÍL: Ten nejošklivnější zvuk

Když vím, že jsem neudělal chybu a stejně dostanu gól, ještě dodnes mívám pocit, že stojím na hřišti s podivným sklonem a velikánskou brankou, která ani v nejmenším neodpovídá regulím. Jako tenkrát u zahrádkářské kolonie na Košutce.

Chytám ve správném úhlu, ve správný moment se odrazím, využiju veškeré svoje umění, abych ten zatracený míč chytil, přesto mi chybějí dva centimetry. Někdy jen jeden.

Už už si myslím, že se balon nikdy nemůže vejít do branky, škrtnu ho konečky prstů a najednou uslyším Šššššš!

Za mnou se ozve ten nejošklivnější zvuk. Nemusím se otočit, protože vím, že se balon zastavil tam, kam projít nesměl.

Chytat, to je nebetyčně velká zodpovědnost.

Uděláte chybu uprostřed hřiště a všechno lze napravit.

Neproměníte šanci? Bude druhá.

Vyloučí vás za faul? Pořád na place zůstává deset lidí, kteří to za vás můžou odmakat.

Jenže pokud se člověk splete na brankové lajně, je průšvih, který se spravit nedá.

Brankář je ten poslední, což leckoho svazuje a nervuje. Pro mě je to výzva. Na ten pocit jsem si rychle zvykl, nesvírá mě v žaludku a nebudí mě ze snů. Kdybych seděl před zápasem doma na kanapi a mučil se představou, že záleží jen na mně, neměl bych šanci uspět. Možná chvilkově, dlouhodobě určitě ne.

P.S. Už za týden další díl