Brána, to je strašně zvláštní místo na zemi. Tušíte, o čem mluvím? Když jsem si do ní stoupnul poprvé, myslel jsem si, že se mi to asi zdá. První dojem mě vyloženě vylekal.
Žáci tehdy nechytali v malých přenosných brankách, jak to bývá zvykem dnes, nýbrž v klasických, které byly ukotvené do betonového základu na velkém hřišti pro dospělé. Neměl jsem šanci doskočit na břevno a od jedné tyče ke druhé jsem běžel půl dne. Byl jsem jako v obrovské kleci, ze které nebylo úniku.
„Připadám si tak malinký,“ přepadla mě skepse.
Dávno už vím, že brána může být nekonečně prostorná i hrozně malá. A hlavně pořád měří stejně.
Přitom každá branka je jiná, liší se v milimetrech. Na vesnicích i při mistrovství Evropy. Země se udusá, tráva sešlape a už je to o centimetr jinak. Pamatuju si hřiště Košutky, což je jedna z částí Plzně. V lese nad sídlištěm Košutka byla kolonie zahrádkářů a kousek vedle střelnice, což není až tak důležité. Zpátky na hřiště... Bylo do kopce. Rozdíl od jednoho konce na druhý dělal možná tři metry. Chápete?
Jedna půlka skoro rovná, na druhé se nedal postavit balon, aby se samovolně neskutálel. Krpál, jako skokanský můstek. Když jsem stál kousek od lajny, branka byla hned o metr vyšší. Kdybych si popoběhl na penaltový puntík, jak jsem zvyklý dneska, klidně se na mě mohlo střílet z půlky, protože bych neměl nárok doskočit. Zaručeně by mě ten balon přeletěl a skončil v síti. Jo jo, taková bývala Košutka. Ale nebojte, už i tam hřiště dorovnali.
P.S. Už za týden... Překvapení!