MŮJ ŽIVOT, 29. DÍL: Nepodceňovat!

I mimozemšťan, který na víkend přiletí z Marsu, musí na první pohled poznat, že jsem jiný než zbytek týmu na hřišti. Mám jiný dres, jako jediný z mužstva nosím rukavice, smím hrát rukama, hýbu se mnohem míň než ostatní, kteří lítají po hřišti jako splašení.

Je hezké se odlišovat od ostatních, ne? Pravda, jak kdy. Když se marně natahuju po míči, který se ve vteřině zatřepetá v síti, jsem ten první, na kom se hledá chyba. Právem i neprávem. Ale já mám to místo rád. Neměnil bych.

Nikdo nikdy nevytvořil definici, co všechno by měl brankář splňovat, aby patřil do špičkové skupiny. Někdo obdivuje gólmany, kteří jsou naprosto v klidu, dělají svou práci bez zbytečných kudrlinek a na čáře nevyvádějí. Jiným se líbí borci, co kmitají ze strany na stranu nebo se pokoušejí kličkovat mimo šestnáctku. Jeden preferuje mistry v chytání centrů, někomu se líbí úspěšnost při penaltách, dalšímu třeba hlasité dirigování, které pomáhá obráncům, aby nic nezaspali.

Já už se měnit nebudu a vím, že život na brankové čáře mě utváří. Přijde mi, že třeba v civilním životě se dají problémy vyřešit daleko jednodušeji než v bráně. Skoro až rutinně, řekl bych.

„Hele, v brance je to mnohem horší,“ bleskne mi hlavou, když stojím někde na úřadech a čeká mě nekonečně dlouhý pohovor o čemkoli: „Že se ta splátka nedá zařídit hned? No a!“

Ne, není mi to jedno, protože vím, že každá podceněná chvíle může znamenat trest. Podobně jako v brance.

Pokud přestanu mít respekt k situacím, které mohou následovat, hned dostanu ránu. Život na bílé lajně mě naučil. Nepodceňovat! Nepodceňovat! Nepodceňovat!

Jestliže stojíte každý den proti skvělým střelcům, instinkt se vám zakóduje do krve a snadno ho pak používáte i v privátním životě. Takže: Nepodceňovat, nepodceňovat, nepodceňovat!

Jsem přesvědčený, že díky zkušenostem z branky jsem silnější člověk.

 P.S. Už za týden další díl