MŮJ ŽIVOT, 27. DÍL: Skládáš se jak šraňky na přejezdu

Být brankářem není nálepka, být brankářem je osud.

I ve fotbalových pravidlech jsme privilegovaní, protože jsme jediní na hřišti, kdo může v šestnáctce beztrestně chytat míč do rukou.

Tím však výhody víceméně končí. Kdo se bojí ran, kopanců, zlomenin a není ochotný na sobě tvrdě dřít, ten ať si rukavice raději nikdy nepořizuje. Pokud to přece jen zkusí, musí se připravit na to, že fotbalový život stráví pod konstantním psychickým tlakem. První brankářské přikázání se totiž dotýká koncentrace. Když si v brance chcete trochu orazit a hlavou - obrazně řečeno - se ocitnete mimo hřiště, vždycky na to doplatíte. Věřte mi, mám to vyzkoušené. Na začátku kariéry to ovšem netušíte, učíte se za pochodu a odchytanými léty.

Kolem plzeňského tréninkového areálu se tyčil veliký betonový plot z vyskládaných panelů. Všichni kluci tam po rozcvičce vyráželi. Nejdřív vyfasovali míč a pak se učili, jak se po odrazu od zdi zpracovává. Jak balon správně zastavit na nártu, jak pod podrážkou. Jen brankáři zůstávali na druhé straně hřiště. Pracovali na obratnosti, házeli s sebou o zem, chytali míče na všechny možné způsoby. Asi chápete, že to bylo daleko náročnější a podstatně méně zajímavé než u betonového plotu. I proto se brankářská skupinka zužovala. Nejdřív nás bylo sedm, za týden pět, za měsíc tři. Bylo to jako síto, skrz které nás propadávalo čím dál méně.

Vydrželi jen ti zažraní a odhodlaní.

I jeden z mých kamarádů si nejprve vybral brankářskou pozici. Z vypočítavosti, protože byl línější na krok a myslel si, že jako gólman na to kápnul. Jasně, musel běhat méně než kluci v poli, jenže na druhou stranu byl celý omlácený a odřený, dlaně ho pálily od tvrdých střel a navrch na něj po gólech pršely posměšky: „Chytej něco! Skládáš se jak šraňky na přejezdu.“

Bylo jen otázkou času, kdy to vzdá. Po pár dnech sklopil oči k zemi a utrousil: „Končím! Brankář je to nejhorší, co může ve fotbale být.“

Já to nikdy vzdát nechtěl.

P.S. Už za týden další díl