MŮJ ŽIVOT, 26. DÍL: Osudová přitažlivost
Proč mě baví, když jsem osamělá postava uprostřed davu?
Tehdy se nejspíš rozhodlo: nejsnažší ze všeho pro mě bude návrat do branky.
Ty tři tyče mě vždycky fascinovaly. Hokejové i fotbalové. Ten prostor, za kterým už nic není, jen natažená bílá síť.
Vystřelené puky sviští strašně rychle a občas vidím jen letící šmouhu, přesto miluju ten pohyb, když bleskově vyhodím do vzduchu lapačku a puk tam zapluje jako auto do garáže. Můžu dostat klidně pět gólů a nepřestává mě to bavit, protože zůstávám pořád ve střehu.
Ale jak už dávno víte, vyhrála branka fotbalová, což byla přitažlivost osudová.
Když jsme byli špunti, všichni se drželi od tří tyčí na hony daleko.
„Já tam nevlezu."
„Ani náhodou!"
„Zas na mě budete házet, když prohrajeme. Houby!“
Já tu odpovědnost naopak miloval, hnala mě dopředu: „Když mi soupeř nedá gól, nikdo mi nadávat nebude. Klidně se na čáře přetrhnu, ale za sebe nic nepustím.“
Brankářství bolí, často je nevděčné, ale stejně je krásné. Nikdy bych neměnil.
Před pár lety mě napadlo, že bych zkusil sepsat brankářskou rukověť. Takové základní rady, jak by měli kluci postupovat, když se rozhodnou jako já a budou chytat. Po večerech jsem naťukal asi dvacet stránek, jenže pak mi shořel počítač a písmenka byla v čudu. Tak vám aspoň zkusím vysvětlit, jak brankář vnímá svůj džob.
Celý život mám totiž pocit, že drtivá většina veřejnosti - dokonce i lidé z fotbalové branže - našemu řemeslu nerozumí. Ptáte se proč? Protože si nikdo na vlastní kůži nevyzkoušel, jak se cítí člověk, za kterým už je pouze síť. Teď nemám na mysli jen profesionální fotbal, to je kapitola sama o sobě, protože náš sport posouvá do úplně jiné galaxie, spíš mluvím o chytání všeobecně, kam patří hlavně amatérské zápasy pro radost a pro žízeň.
Brankář je osamělá postava uprostřed davu. Solitér, bez kterého nezačne jediné utkání. Při vesnických zápasech se občas stane, že hráči dobíhají na hřiště až po výkopu, protože se zdrželi na záchodě nebo nestačili přijet včas z práce, ovšem brankáři stojí v brance vždycky. Rozhodčí se jich před výkopem vždycky gestem ptá: „Jsi ready?“
Když zvednete dlaň s rukavicí, může se písknout a hrát. Bez brankáře by se nepísklo.
A pokud se zraní hráč v poli, často ho ošetří za postranní čárou a hra běží. Pokud se ošetřuje gólman, zápas stojí.
P.S. Už za týden další díl
