MŮJ ŽIVOT, 25. DÍL: Dva roky prázdnin

První noc v nemocnici byla hodně bolavá. Na těle i na duši. Na nic jsem neměl chuť. Ráno jsem si jen zobnul kousek rohlíku a napil se hořkého čaje. K obědu pár lžiček polévky. Naštěstí se pak otevřely dveře, nakoukli dovnitř trenéři a zvesela zavolali: „Nazdar! Jak ti je, marode?“

Přinesli mi knížku Dva roky prázdnin od Julese Verna, což mě dojalo. Dodneška ji mám schovanou u rodičů v knihovně. Znáte ten napínavý příběh, jak se patnáct školáků vydá jachtou na výlet a vlny je pošlou na otevřené moře? Kluci ztroskotají na pustém ostrově, žijí jako robinzoni, bojují s piráty a stanou se z nich kamarádi na celý život? I fotbal taková přátelství přináší, což mi potvrdil dojemný vzkaz od spoluhráčů. Všichni se mi do knížky podepsali a popřáli, ať se brzo uzdravím.

Když mě konečně pustili domů, nemohl jsem ani pajdat. Sádra byla bez podpatku, takže jsem pořád jen ležel, abych polámané noze neublížil. Mně se přitom chtělo běhat, tolik běhat.

Léčení se vleklo, sádra mi vadila čím dál víc a připadalo mi, že ji budu nosit nadosmrti. Aspoň že jsem konečně dostal berle, mohl jsem si třeba na záchod dojít sám.

Jakmile mi sádru poprvé sundali, nevěřil jsem vlastním očím. Seděl jsem na lůžku a oči vytřeštěné. Úplně jsem zapomněl, že mi tenkrát tu nohu ani neumyli. Špína zažraná, smrdělo to. Fuj!

Po dvou měsících sádru rozstříhali znovu a přišel ještě větší šok: lýtko bylo ještě užší než moje ruka, všechny svaly pryč. Holá kost potažená kůží. Nemohl jsem ani šlapat, noha nefungovala.

Týdny a týdny jsem kulhal. Dělalo mi problém bezbolestně dojít do školy, v kotníku se noha skoro nehýbala. I když jsem do bot dostal ortopedické vložky, pořád žádné zlepšení.

Běhání? Zapomeň, mladej!

I když byla levá noha mrtvá, jakmile to jen trochu šlo, vyrazil jsem na trénink. „Ještě počkej, Petře. Nespěchej, ublížíš si,“ varovali mě rodiče. Jenže já byl skálopevně přesvědčený, že mi právě cesta na trénink pomůže. Hlavně psychicky, protože jsem neměl žádnou radost ze života.

Rodiče povolili, a tak jsem si při tréninku kleknul do branky a čekal, jestli mě trefí balon. Pajdat po hřišti bylo zbytečné.