MŮJ ŽIVOT, 23. DÍL. Cos dělal, ty kluku?
Nekonečná cesta do nemocnice.
Zůstal jsem ležet a fakt to vypadalo ošlivě.
Obě kosti se přelomily.
Lýtková i holenní.
Všichni u hřiště se ke mně seběhli, hráči, trenéři, rodiče. Můj táta tam zrovna nebyl, i když na většinu zápasů chodil, tentokrát se nemohl uvolnit z práce.
Bolelo to fest, pořád víc a víc. Dneska by se zavolala záchranka, ale tehdy? Ondra Lieser, kluk, který hrával na pravé straně obrany, tam naštěstí tátu měl. Opatrně mě naložili na zadní sedadlo světlehnědé škodovky 105 a jelo se do špitálu.
Byl jsem hrozně špinavý, v dresu, celý černý od škváry.
Lieserovic škodovka svištěla po Plzni a moje noha skákala, protože ji nikdo nedržel. Křičel jsem bolestí, protože to nešlo vydržet. Nejhorší byla Americká ulice, kde jsou kostky. Říká se jim kočičí hlavy a jak jsme po nich poskakovali, myslel jsem si, že se zblázním od bolesti. Buch! Buch! Buch! Přesně jak mi bilo srdce, tak mě v celém těle píchalo.
Nekonečná byla cesta do nemocnice - a to ještě nikdo nemohl tušit, že mě čekají další dvě hodiny v čekárně.
Nikdy jsem v nemocnici nebyl, až tehdy. Ležím na chodbě, noha v ohni a já nemůžu nic. Jen poslouchám houkačky, jak kolem nemocnice projíždějí sanitky. Sestřičky splašeně pochodují po chodbě sem a tam a já se jen dívám kolem sebe. Zrovna přivezli pomlácené dělníky, kdesi spadlo lešení. Masakr. Všude křik a plno krve. Brali je rovnou na operační sál.
Teprve po hodině přišla sestřička a zeptala se, co se mi přihodilo. Jak jsem tam ležel a kvíkal ještě v dresu, zamumlal jsem: „Hrál jsem fotbal.“
Nemohl jsem to vydržet a žadonil: „Hrozně mě bolí noha. Co mám dělat?“
Sestřička si ledabyle hodila vlasy dozadu a povídá: „Hele, podívej tady na holčičku. Taky ji všechno bolí a furt tu nebrečí jako ty.“
Aha. Přede mnou ležela holčička v barevném pyžamu a plakala. Měla tak tři roky, možná ani to ne. Na těle škaredé černé tečky, na rukou, na tváři, na krku. Šla na řadu přede mnou.
I osmdesátiletá babička, kterou přivezli daleko později než mě, dostala přednost. Seděla na invalidním vozíku a vypadala klidně. Vůbec mi do těch krvavých scén nepasovala, byla smířená, jen čekala, až ji odvezou na rentgen.
Ruku měla ovázanou šátkem. Teprve potom mi došlo, že tady něco nehraje. Sakra, ta pravá ruka! Stará paní měla otevřenou zlomeninu, kost jí trčela ven.
Až potom se nade mnou naklonila druhá sestřička, od pohledu mnohem milejší: „Copak jsi dělal, chlapče?“
„Hrál jsem fotbal,“ zopakoval jsem.
„Hm, to teda nevím, jestli ještě někdy budeš,“ zašeptala si pro sebe, když se otáčela. Já to slyšel a z očí mi vytryskly slzy.
P.S. Už za týden další díl
