MŮJ ŽIVOT, 17. DÍL: Kde? Přece na křídle!

Ještě ve dvanácti letech pro mě nejvíc ze všeho znamenalo hřiště u baráku. Jakmile jsem odtrénoval a doma hodil bágl za dveře, rovnou jsem mazal na plácek.

Býval jsem tam do stmívání, pak už jsem po očku koukal do našeho okna, jestli se náhodou neodhrne záclona. Když s sebou cukla, s lehkým smutkem povídám všem: „Tááák hoši, já už musím. Sorry. Čau.“

Večeře!

Pokaždé se mě kluci ptali: „Přijdeš ještě, viď?“ Občas se mi to povedlo, ovšem většinou už jsem musel zůstat doma. Čili večeře, večerníček, sprcha a spát.

Když mi nevyšla kariéra hokejisty, chodil jsem od šesti let na fotbalové tréninky, na základnu Škodovky Plzeň. Od té doby byl pro mě fotbal středobodem světa. Každý den, každou hodinu, pořád.

Možná mi nebudete věřit, hrával jsem v poli, na levém křídle. Vždycky jsem měl místo jisté, protože nás, leváků, bylo v mančaftu málo. Nemyslete si, nebyl jsem žádné kopýtko, které by zaostávalo a zakopávalo o balon. Střílel jsem góly, přihrával na ně. Nejspíš by ze mě nakonec prvoligový záložník nevyrostl, ale kdo to tenkrát mohl tušit?

Já se na křídle hrozně snažil a zároveň jsem pokukoval po prostoru, do kterého se nikomu nechtělo. Mě branka fascinovala. Ta obrovská věc stojící vzadu na lajně. Tři tyčky a v nich šíleně velká díra, do které se střílejí góly. Při tréninku jsem si do branky občas vlezl a chytal. Přiznávám, bavilo mě být sám proti všem.

Branka je ohromná klec, která odnepaměti měří 732 centimetrů do šířky a 244 centimetrů do výšky. Když jste mrňaví a teprve s fotbalem začínáte, nemáte šanci doskočit na břevno a od jedné tyče ke a druhé vám to trvá půl hodiny. Jenže já se v brance cítil čím dál líp. Jakmila byla při tréninku možnost, spěchal jsem mezi tři tyče, abych se vyblbnul. Ale kdo mohl tušit, že to bude můj osud?