MŮJ ŽIVOT, 16. DÍL: Můj idol Dominik

Nikoho jsem ke svým hokejovým zápasům nepotřeboval, a ségry by mi jen překážely. Stačila mi hokejka a lehký míček. To bylo moje dětství.

Byl jsem Hašek. Kdo taky jiný?

Dominik Hašek, Dominátor, olympijský vítěz z Nagana, dost možná nejlepší brankář hokejové historie.

"Hašééék. Hašééék! Ano, chytá. Má, drží. Bravo, Dominiku!" komentoval jsem si každý zákrok stejně, jak jsem to měl naposlouchané z televize.

Líbila se mi třeba litvínovská lajna Růžička - Rosol - Kašťák. Anebo pardubické levé křídlo Šejba, který při zlatém mistrovství světa 1985 v Praze nasázel hattrick Kanaďanům. Mně tehdy byl pouhé tři roky, ale registroval jsem, že dokázal něco výjimečného. Od šesti jsem si pak vystřihoval fotky z časopisu Stadion. Byl to takový můj rituál, na který jsem se těšil. Oranžový sešit vystřihovánek byl pořád tlustší a tlustší - a na každé druhé straně hokejový brankář. Králík, Šindel, taky Karel Gula z Komety Brno. S ním vytiskli veliký plakát, který se mi ani nevešel na stránku. Ale stejně jsem nejvíc trpěl na Haška, ten měl fotek, že bych je nespočítal.

Když jsem chtěl být hrdina v životě, ve sportu i ve škole, imaginárně jsem se jmenoval Hašek. Hodil jsem míček proti zdi a pak ho chytal rozevlátým stylem jako Dominik.

Ale znáte to, když člověk chytá míček v paneláku, je to tvrdý náraz, což nejen bolí, ale zároveň provokuje sousedy. Kolikrát se za zdí ozvalo: "Přestaň, nebo si pro tebe přijdu, ty kluku mizerná!"

Pokojík byl malý, ale mně to nevadilo. Z výhrůžek jsem si nic moc nedělal a když jsem přece jen trochu znervózněl, pověsil jsem na skříň košíček a zahrál si basketbal.

K hokeji, což byla, je a zůstane moje srdcová záležitost, jsem se nakonec oklikou vrátil - překvapivě v Londýně. Někdy před čtyřmi pěti lety jsem potkal Miloše Melicheríka, což je Slovák, který hrával za Guildford Flames. Klub z londýnského předměstí mi ve všem vyšel vstříc. I když jsem jen trénoval a zápasy nechytal, postoupili jsme v únoru 2017 do nejvyšší britské soutěže. A půl roku poté jsem si stoupnul do branky při nezapomenutelné exhibici v Brně, kdy se s kariérou loučil můj kamarád Martin Havlát, slavný hokejový útočník.

Krása! To pozvání jsem nemohl odmítnout. I v Arsenalu pochopili, co to pro mě znamená. Přiletěl jsem na otočku, odchytal jednu třetinu, převlékl se do civilu a zase mazal zpátky, abych se připravil na premiérový zápas sezony pro Leicesteru.

Novinářům, kteří mě po exhibici zastavili, jsem bez okolků přiznal: „Hokej odmalinka miluju a když stojím v brance, je to zábava i součást mého tréninku. Cvičím si reflex, čtení hry, rychlost.“

Takový trénink se hodí, ne?