MŮJ ŽIVOT, 13. DÍL: Dělejte hovadiny! A snažte se!

Pamatuju, jak mi rodiče tloukli do hlavy: "Péťo, uč se poctivě, protože nevíš, jestli tě jednou ten tvůj fotbal bude živit. My ti to přejeme, ale nikdy nevíš."

No právě! My všichni ve třídě jsme tajně doufali, že oblečeme dres Plzně. Možná se nám dokonce zdál stejný sen: Jak vybíháme na trávník proti Spartě, vyprodané Štruncovy sady bouří a tleskají vestoje. Však nám paní učitelka Střebovská, kterou jsme měli na dějepis, dávala za vzor bývalé Plzeňáky. Byli to kluci, kteří to ze Skrvňan dotáhli až do první ligy.

"Tady, co sedíš ty, měl místo Dan Šmejkal. A dělal i stejné hovadiny jako vy," vzpomínala učitelka.

"A tady seděl Zdeněk Bečka."

"Vidíte, dělali víc průšvihů než vy, ale makali a ve fotbale se vypracovali. Tak koukejte něco dělat, ať hrajete ligu zrovna tak."

Paní Střebovská byla menší, měla dobrácké oči a nechávala si dlouhé vlasy sepnuté v culíku. Při písemkách sedávala za katedrou, koukala z okna a často jen tak ledabyle prohodila: "Hoši, kdo z vás opisuje, ať mi na druhou stránku rovnou připíše od koho, abych to nemusela pracně dohledávat. Nejsem žádný detektiv. Klukům, kteří teď kopou ligu, jsem při hodinách říkala to samé. Jak by to vypadalo, kdybyste od sebe opisovali na hřišti? Byli byste pro smích."

Psal se rok 1993 a Plzeň zrovna po rozdělení Československa postoupila do nejvyšší soutěže. Půlku mančaftu tvořil ročník 1970, takže Bečka, Janota, Čaloun, Šmejkal... My jsme je považovali za nedotknutelné idoly a paní Střebovská je všechny znala.

Vůbec nám imponovalo, jak se o nás zajímala a jak měla fotbal ráda. Když se dozvěděla, že se chystáme na důležitý zápas, spustila překvapivou motivační řeč: "Pánové, kdo z vás vstřelí rozhodující gól, ten ode mě příště dostane jedničku."

Nemohla to udělat, ale nás to těšilo, protože jsme se při hodinách dějepisu mohli spolehnout na naši velkou fanynku.