MŮJ ŽIVOT, 11. DÍL: Jak nám (ne)patřil svět

Osmnáct kluků v jedné třídě, osmnáct borců, kteří si mysleli, že jim jednou bude patřit svět. Ze začátku docela divočina, paní Klučinová, naše třídní, to fakt neměla snadné. Dodnes ji obdivuju, že to s námi vydržela.

Vzadu ve třídě jsme každou chvíli házeli céčka, což je hra, kterou si dnešní generace asi sotva dokáže představit. Céčka byly dvoucentimetrové plastové ťuplíky ve tvaru písmenka C, které se původně vyráběly do závěsů. Jenže děti je pak začaly sbírat ve velkém, vášnivě se vyměňovaly a hrála se o ně čára. V jednu dobu to bylo skoro šílenství, však o nich Michal David nazpíval písničku.

Zatímco dnešní děti mají převážně mobily a tablety a prakticky nic jiného k životu nepotřebují, my hráli obyčejnou čáru nebo fotbálek s tenisákem.

V dílnách jsme si kromě jiného vyrobili malé hokejky z plastu, vzali pingpongový míček, secvakli lavice, abychom měli ve třídě prostor, a šlo se na věc. Ostré hokejové zápasy se konaly víceméně každou velkou přestávku. Hádali jsme se u toho, šťouchali se, faulovali se. To víte, sportovci. Museli jsme se přece nějak vybít, měli jsme v sobě moře energie.

Ve dveřích většinou stáli hlídači, kteří byli připravení nás zabrzdit, kdyby se náhodou blížil někdo z učitelů.

Pořád jsme byli spolu. Nejdřív škola, potom fotbal. Odpoledne fotbal, druhý den ráno škola. Když jeden prohrál ve škole, chtěl odvetu při tréninku. A naopak. Hlavní hesla? Vyhrát, vrátit jim porážku, nařezat jim! Tak to šlo pořád dokola.

Neustále se něco dělo a já - aniž bych věděl, jak bezvadná je to sportovní mise - jsem si to užíval. Stejně jako dnes.