JEHO ŽIVOT: Klidně může chytat do čtyřiceti

Když se řekne Jiří Sedláček, vybaví se Petrovi pintlich uklizené auto: „Z podlahy se tam dalo jíst.“ Bývalý blšanský kouč se tomu jen usměje: „Vozil jsem neustále čtyři hráče na tréninky a oni si všichni mysleli, že si můžou kdykoli rozbalit oříškovou čokoládu, sušenky nebo rovnou bagetu ke svačině. To se přepočítali. V autě ne, pánové! Bordeláře nevozím! Na pořádek já jsem pedant.“

Dnes už Sedláček netrénuje. Ani v milovaných Teplicích, ani v Blšanech, ani v roudnické střední škole. Je mu pětasedmdesát, má pět vnoučat, tři pravnoučata a spoustu vzpomínek.

Patřil Petr taky k bordelářům?

Naopak, měl věci srovnané v komíncích. Víte, mně se příčí, jak se dneska hráči převlečou po zápase, všude kolem poházejí leukoplasti, zabahněné kopačky obouchají o zem a nestarají se, kdo to po nich uklidí. Moc dobře si pamatuju, že Petr to nedělal. Kdyby ano, vzal bych si ho do parády. On věděl, že jsou v rozích kabiny koše a bláto že se nechává venku. Petr býval pořádníček, správně a skromně vychovaný kluk. Poznal jsem i jeho rodiče, kterým jsem kdysi řekl: Když bude Petr trpělivý, dokáže velké věci.

Na co si ještě vzpomínáte? Když přišel do Blšan jako teenager, tak?

Tak bylo na první pohled jasné, že to má v hlavě srovnané. Jeho přístup byl perfektní, kdepak remcat, všechno dělal poctivě a nadoraz. Navíc měl ideální brankářské předpoklady: výšku, reflex, pohyb.

Zvykl si hned?

Heleďte, Blšany mladým klukům věřily. Trenér Beránek se jim nebál dát prostor. A tak mohl chytat třeba mladý Aleš Chvalovský a po něm taky Petr.

V čem přesvědčil vás? Byli jste spolu každý den.

Vlastně ve všem. Ovládání trestného území, vykrývání úhlů, odrazová síla, odhad, dirigování obrany. Nemusel jsem mu zdůrazňovat: Musíš mluvit, mluvit, mluvit!

Žádné rezervy?

Jen trochu při centrech, což - pokud si můžu dovolit říct - mu občas ujede ještě dneska.

Na čem jste nejvíc pracovali?

Na vykrývání úhlů, aby byl furt v pohybu, aby měl rychlé nohy. Víte, někteří brankáři, když se přesouvají, mají ve zvyku překračovat, jenže správně musíte nohy přisouvat, abyste nezavrávorali a dostali se včas do správného úhlu. V tom byl Petr vzorný student. Navíc měl z plzeňského dorostu výborné základy, my spolu jen pracovali na zlepšení. Třeba aby zůstal co nejdéle stát, když na něj běžel střelec. Říkal jsem mu: Do poslední chvíle vydrž, nepadej, nezlehčuj mu situaci, nohy u sebe, ruce dole a buď na špičkách.

Překvapilo vás, že do ligy vletěl suverénně?

Nechci ze sebe dělat všeználka, ale Petr byl takový talent, že se prosadit musel. Vzpomínám si na léto 2001, kdy od nás přestoupil do Sparty. Pak sparťani přijeli, jenže Petra nechali na lavičce, chytal Blažek. Dostal tři fíky za prvních pětadvacet minut, načež jsem se po zápase přitočil k Petrovi a povídám mu: Neboj, příště chytáš ty!

Ještě to dva zápasy trvalo, ale měl jste vlastně pravdu.

Však jsem to říkal taky Ivo Viktorovi, který cepoval brankáře u nároďáku: Za chvilku tam máš Čecha od nás. Nevěřil mi.

Překvapuje vás, že Petr válí ještě v šestatřiceti letech?

S jeho dokonale profesionálním přístupem? Vůbec. Já chytal do osmatřiceti a lidi křičeli: Dědku, jdi už do prčic! Ještě v padesáti jsem jako záskok pomáhal Kadani k postupu do divize. Když to jednou máte v sobě, reflexy neztrácíte. Petr může na nejvyšší úrovni vydržet klidně do čtyřiceti, protože se mu nestane, že by podlehl rutině. Pořád na sobě pracuje a zároveň maximálně využívá zkušeností.

Kdy jste se viděli naposledy?

Páni, to je let! Určitě nezapomněl, jen má moře práce a povinností.

Hájíte ho, když se mu přihodí chyba?

Snažím se. Dvakrát týdně chodím do hospůdky a hned ve dveřích slyším: To měl přece chytit! Jenže lidem nevysvětlíte, že nejde chytit všechno. Uděláte v brance úkrok, abyste za houštinou těl viděl, jak se střelec napřahuje, a najednou vám z jiné díry vyletí míč. Rozhodují setiny.