MŮJ ŽIVOT, 45. DÍL: Když táta (ne)chválí

Většina spolužáků dostávala od rodičů za dobré vysvědčení vyšší kapesné. Čím víc jedniček, tím víc korunek - za odměnu. U nás to neplatilo. O ničem se nehandlovalo. Co se řeklo, platilo. Je přece povinnost, aby se děti učily co nejlíp, ne? A je normální dělat v životě to nejlepší kvůli vlastnímu pocitu, ne kvůli tomu, že za to můžu něco shrábnout.

Já měl o motivaci postaráno a netýkala se jen vysvědčení. Začínalo jaro 1999 a zbývalo pár týdnů do mistrovství Evropy hráčů do šestnácti let, které se hrálo na Moravě. Lanžhot, Blansko, Prostějov, Kunovice, Zlín... Finále se sedmého května plánovalo na hlavní stadion do Olomouce. Tak drzý, abych si myslel na finále, jsem nebyl, ale co kdyby?

Vidíte, málem to vyšlo.

Tak moc jsem toužil, aby na mě trenér Štěpán Oldřich nezapomněl, že jsem si sám přidával. Ve čtvrtek, což býval volný den, jsem chodil běhat s tátou. Jako bývalý atlet mi dával pořádně do těla. I po tréninku jsem si kolikrát ještě vzal míč a šel do lesa.

O vánočních svátcích, kdy se člověk obvykle láduje cukrovím a sedí u pohádek, jsem si předepsal odrazová cvičení. Lil ze mě pot, svaly mě pálily a já si představoval, jak pětadvacátého dubna při zahájení šampionátu kráčím hned za kapitánem. V plánu bylo utkání proti Německu.

I při lítých hokejbalových bitvách jsem měl podobné vidiny. Na betonu odsprintujete s hokejkou pět minut tam a zpátky, načež jdete úplně vyždímaný střídat. „Snad ti to pomůže,“ doufal jsem skrytě.

A pomohlo.

Musím přiznat, že jsem byl vlastně sobec, protože mi dělalo dobře, když se mi všechno dařilo. Ale zároveň vím, kolik jsem toho odpracoval a obětoval.

Nastavení v hlavě se mi neměnilo: „Pracuj tak, aby ostatní nepochybovali, že je na tebe spolehnutí. Dělej všechno tak, abys jednou mohl být nejlepší. Dejte mi úkol, já ho splním!“

A když jsem si přece jen pomyslel, že bych si mohl ulevit, objevil se táta a nenechal mě uhnout ze správné cesty. Někdy mi uměl pořádně srazit hřebínek. Třeba jsem odchytal super zápas, jenže on si na konci všiml dvou zbytečných frajeřinek: „Nechceš se na to příště vykašlat? Ještě nejsi mistr světa.“

Zprvu mě naštval, ale pravdu měl. Zase jsem se musel zabejčit a příště to odchytat bez blbostí.

Já si hrozně vážil, když mě táta pochválil. Občas totiž řekl: „Klobouk dolů. Dneska bez chyby. Tak by to mělo vypadat.“

To jsem býval na vrcholu blaha a chtěl s ním celou večeři probírat, co se mu na zápase líbilo. A znáte mě - já když se rozjedu, už mě nic nezastaví.

Kromě maminky: „Nemůžete se v klidu najíst a chvíli o tom fotbale nekecat?!“